V Maroku jsem z legrace vyměnil auto za dva velbloudy, vypráví mladý cestovatel

Dva měsíce u pásu či za pokladnou. Nejen tak se dá strávit léto –? stále více mladých využívá možností levného cestování. Mezi takové patří i Pavel Šafl, který loni s kamarádem strávil téměř tři měsíce cestováním po Africe.

Loňské léto vzal Pavel Šafl se svým kamarádem auto a společně se vydali na nízkorozpočtovou cestu po severu Afriky. Několik týdnů jim trvalo, než z Brna dojeli přes Rakousko, Švýcarsko a Francii až na jih Španělska, odkud se trajektem dostali na černý kontinent. Cestovali pak všemi kouty Maroka, Alžírska a Tuniska, aby se po necelých třech měsících vrátili přes Itálii zpět do Evropy. Žalostné podmínky, ve kterých viděli žít mnohé místní obyvatele, jim změnily pohled na svět i vlastní hodnoty.

Rád cestujete spontánně. Měli jste alespoň na tuto cestu podrobnější itinerář, nebo jste se rozhodovali až za pochodu?
Limitovaly nás trajekty, takže plán jsme měli, ale jen velmi obecný. Seznam zajímavých míst byl až sekundární. Především jsme se snažili zjistit, jaká v které zemi potřebujeme povolení, dálniční známky, kde jsou mýtné brány a kde přístupné pláže, na kterých by se dalo v noci zastavit a ráno se osprchovat. A jestli je v daném státě vůbec legální spát v autě. Dohledávaní těchto informací o evropských zemích nebylo těžké, ale zjistit data z Tuniska, Maroka a Alžírska byl problém. Navíc nám to bylo k ničemu, protože se zákony si tam nikdo hlavu nedělá. Samozřejmě až na hranice, tam najednou funguje všechno.

Museli jste kromě přípravy trasy předem vyřídit něco speciálního?
Víza a očkování. Kamarád medik mi poslal výčet, co by si nechal naočkovat. Po zjištění cen jsem mu oznámil, aby to zkrátil minimálně na polovinu a řekl mi, na co mohu umřít s největší pravděpodobností. Po dlouhém ujišťování, že mě může zabít snad všechno, co se v Africe vyskytuje, jsem se nechal očkovat proti tetanu, hepatitidě a břišnímu tyfu. Víza jsme potřebovali jen do Alžírska, dostat je ale není snadné. Na internetu jsem proto našel lidi, kteří se za vás za pár dolarů zaručí na ambasádě. Poslal jsem peníze do Alžírska, aniž bych věděl komu, a jen doufal, že se to nějak zdárně vyřídí.

Cestování do takto vzdálených zemí se bezpochyby neobejde bez obtíží. Nastaly na vašich cestách větší komplikace?
Dvakrát nám vykradli auto. Poprvé v marockém Fesu. Vraceli jsme se z centra a už z dálky viděli rozbité okénko. Když vám v Česku někdo vykrade auto, zavoláte policii. V Maroku policie neumí anglicky, pravděpodobně by se s námi ani nebavila. A pokud ano, museli bychom kvůli tomu trávit několik dní na jednom místě, takže jsme to zavrhli. Přišli jsme o oblečení, peřinu, polštář, nějaké peníze, držáky na mobil, nabíječky a další elektroniku. Ale nejvíc nás štvalo to okno. Ne že by bylo drahé, ale v Maroku není úplně ideální spát bez okna.

Co jste tedy dělali?
Po hodině jsme našli servis, akorát opět nikdo neuměl anglicky. Jen jsme tedy ukázali na okno, načež se mechanik pustil do čtvrthodinového monologu. Arabština není zrovna moje ani kamarádova parketa, takže dodnes nevím, o čem mluvil (směje se). Pak odešel, odmítl nás pustit dovnitř a nám nezbývalo než sedět na zemi a čekat. Po čtyřech hodinách přijel jakýsi pán na kole a pod paží držel naše sklo. Já i kamarád jsme mezitím v sobě měli čtyři piva, tak jsme si u nich pomocí překladače domluvili nocleh na zemi v dílně. Stálo nás to dvě piva.

Jazykovou bariéru jste tedy celý čtvrtrok překonávali překladačem v mobilu?
Nic jako jazyková bariéra neexistuje, rukama nohama se člověk domluví vždy. Někdy až dodatečně, ale přece. Právě tak jsem zjistil, že velbloudí steak není vůbec špatný (směje se). Ne že bychom chtěli tolik experimentovat s místní kuchyní, ale psaná arabština vypadá jako vysypané koření na papíře, takže z jídelníčku jsme nevyčetli, co si vlastně dáváme. Nějak jsem pochopil, že to bude steak, ale ani za boha jsem netušil z čeho. Když nám to číšník přinesl, jen ukázal na velbloudy venku, usmál se od ucha k uchu a bylo jasno.

Jaké největší rozdíly jste vypozoroval mezi africkými státy a Českem, potažmo Evropou?
Počítal jsem s tím, že socioekonomické standardy budou v Africe nižší. Překvapilo mě však, jak moc se liší prostředí, ve kterém žijí místní a do kterého jezdí turisté. Sever každé země je plný luxusních rekreačních středisek a o pár desítek kilometrů níž je jenom bída, hlad a mnohdy i válka. Bylo šokující vidět na vlastní oči tu chudobu a každodenní boj o přežití.

Jaká byla bezpečnostní situace v těchto jižnějších oblastech mimo turistické destinace?
Než jsem dojel do Afriky, nevěděl jsem, že Maroko a Alžírsko mezi sebou mají už desítky let spory a že válka mezi nimi prakticky nikdy neskončila. Když jsme přejížděli z Maroka do Alžírska, pokazila se nám elektronika v autě. Auto prostě zahlásilo chybu a zastavilo. Marocko-alžírská hranice je to poslední místo, kde by člověk chtěl mít nějaký problém. Na obou stranách hlídkují chlapi se samopaly a vozidlo stojící uprostřed je samozřejmě podezřelé. Tak jsem v reálném životě konečně využil teoretické znalosti ze školy a dal to dohromady pomocí pár drátků a multimetru. Po třech hodinách jsme se konečně dostali na hranice, kde jsme další tři hodiny čekali, než nám zkontrolují papíry.

Co ze své tříměsíční cesty považujete za nejzajímavější zážitek?
Marockou poušť erg Šebbi a procházku po dunách. Na nedalekém trhu jsem dokonce vyměnil auto za dva velbloudy (směje se). Chtěli jsme se na nich jen projet, ale majitel za jejich půjčení požadoval šílené peníze. Zeptal jsem se ho, jestli nám ty velbloudy půjčuje, nebo prodává, protože tolik stojí moje auto. A on na to, že nám za to auto dva prodá. Já z legrace souhlasil. Šli jsme do jeho maringotky a až tam se mu snažili vysvětlit, že to měl být vtip. Bohužel neměl smysl pro humor.

Jak k vám, jakožto Evropanům, přistupovali místní obyvatelé?
Můj první dojem byl, že jsou Afričané laskaví a velmi ochotní. Zdálo se, že je zajímá Evropa a chtějí se s námi seznámit. Brzy jsme si ale uvědomili, že jsme pro ně jen chodící bílé peněženky. Maročané nám ovšem dali i spoustu užitečných informací. Ujistili nás, že policie se dá bez problémů uplatit, takže se nemusíme obtěžovat se sháněním dálničních známek. Také nám řekli, že v Maroku je trestné pít a převážet alkohol bez povolení, jinak nás okamžitě zavřou. Jako správní Moraváci jsme měli v kufru tři kartony piva a pět litrů slivovice, proto jsme hned za přístavem Tanger Med všechno poschovávali různě po autě.

Proč jste si vybral právě tyto země?
Odjakživa mé láká každý extrém, a tak jsem si chtěl dokázat, že přežiju Afriku. Znovu bych tam ale určitě nejel, protože nikdy nejezdím na stejná místa dvakrát. Příště bych zkusil jižnější africké státy. Bude to finančně náročnější, ale když chce člověk cestovat low-cost (s nízkými náklady, pozn. red.), cestu si najde.

Autorka: Anežka Schreibová